Ráno pohled z okna, hm tak snad už nebude pršet.
Jedeme do sedla Vršič ( 1611 m n.m.), čeká nás 12% stoupání, 760 výškových metrů během deseti kilometrů, 24 serpentin-pokaždé, když ji ve zdraví přežijete, přečtete si číslo a nadmořskou výšku. Byla postavena pro vojenské účely ruskými zajatci.
Cestou naštěstí potkáme jen cyklisty a bus před námi, který nás pustí. Zaparkujeme, vybereme správný směr a vzhůru na vrchol.
Cesta začíná lesem za bečení ovcí. Poté již šutry a první suťoviště do sedla. Zde doprava přes balvany. Poté celkem pohodová cesta. A dále suťovitá podélná cesta a vidíme, jak už turisti škrábou na vrchol. A za chvíli víme proč. Čeká nás 200 výškových metrů bílým suťoviskem, kde značky ztrácejí a třeba lézt opatrně, jinak kloužete zpátky dolů. Tak už mě předcházejí i němečtí důchodci z autobusu, neměla jsme ty hůlky nechávat v autě, aspoň bych se zapíchla a a nešla po rukou. Konečně jsem u balvanů. Teď ještě kousek cesty k vrcholové knize a pak na vrchol. Výhled samozřejmě žádný.