Neparkujeme na parkovišti, ale u Troch Studniček. Auta parkují bokem kolem cesty, když nechtějí platit parkovné.
Po modré mírně stoupáme přes hřbet Grúniku. Poté prudce klesáme serpentinami lesem až vyjdeme na rozcestí pod Grúnikom. Osvěžíme se v přístřešku a po modré pokračujeme do Kôprové doliny.
Jsme zvědaví, kdy objevíme ukrytý vodopád –nejvyšší, nejhezčí a nejmohutnější v celých Tatrách. Asi po pěti minutách po sluchu odbočujeme, něco zde teče. Zhodnotíme, moc se nám to nezdá, že by to byl ,,náš“vodopád.(Na skutečný Kmeťov vodopád narazíme po 3km.) Po poradě pokračujeme dále. Nato, že se jedná o nejkrásnější dolinu, nepotkáme zatím žádné turisty, kterých bychom se zeptali, zda máme pátrat dále. Až teď. Dva lidé. Jeden se mi představí:,,těší mne Kmeť“. Vážně. Už jsme skoro u cíle. Odbočka do lesa, přes dřevěný most a kocháme se pohledem na 80 metrů kaskádovitě dlouhý vodopád, který stéká z přísně chráněné doliny Nefcerka. Když si zajdete dole přes potok – neoficiálně, můžete se dostat přímo k vodopádu.
Teď cesta zpět. Hlavně od rozcestí prudce nahoru lesem a poprvé nás stihne déšť.